Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tu chvíli, kdy jsem si album „Ellengæst“ poslechl poprvé, si budu pamatovat hodně dlouho. Titulní skladba „House Of Fools“ totiž začíná silně melancholickou žesťovou linkou, jíž náhle přeruší burácející kytarová stěna. Ta působí jako tsunami, jenž náhle utne sólovou trubkou na smuteční slavnosti. Po téhle sonické vlně se skladba opět posadí do poklidného teskného tempa. Jako by se kolem vás prohnala sama Smrt a za ní kráčelo Smíření a Smutek. Ten pocti obezřetnosti, který hned úvodní sekundy desky vytvoří, nejde jednoduše popsat. „Ellengæst“ na vás vycení ostré zuby, vy víte že je má, ale následně se k vám konejšivě přitulí. Jste si jisti, že album se vám chce dostat pod kůži, a vlastně tak trochu víte, že se tam dostane, přičemž si současně uvědomujete, že jeho poslech není bezpečný.
Dvojvinylová nálož hudby CRIPPLED BLACK PHOENIX vás provede spletitými uličkami žánrů, v níž každý ze zainteresovaných hudebníků představuje trochu jiný přístup k tvorbě, což dodává skladbám potřebnou dynamiku. Tam, kde se vyčerpává postrock, přebírá štafetu velmi dekadentní countryrock a jiné žánrové příměsi. Výsledkem je ale sevřená kolekce, která si drží velmi specifickou náladovost. Oproti mnoha jiným spolkům, majícím tendenci uchopit kytarovou hudbu experimentálnějším způsobem, tu nacházím i velmi mnoho míst, jež mají velmi silný melodický potenciál, například hlavní motiv refrénu u skladby „Lost“.
Skupinu vedenou multiinstrumentalistou Justinem Greavesem (ELECTRIC WIZARD, IRON MONKEY, …) doplnil v roce 2018 kytarista Andy Taylor a krom dalších dvou členů, tvořících nyní základ kapely, byly k tvorbě přizvány další osobnosti napříč žánry. V tomto ohledu je jejich role ve skladbách, které jim byly svěřeny, poměrně signifikantní. Hned ve zmíněné titulní skladbě zní hlas Vincenta Cavanagha z ANATHEMY, dodávající velmi specifikou náladu. Třetí skladbu zatěžkává zase ponurý recitativ Gaahla, bývalého zpěváka blackmetalové ikony GORGOROTH. Ve skladbě „Cry Of Love“ se potkávají dokonce dvě výrazné persóny, tou první je australská královna temného folku a gotického blues Suzie Stapleton a druhou hardcoreový kytarista a zpěvák Ryan Patterson. Všechny tyto hosty CRIPPLED BLACK PHOENIX vytěžili na maximum. Nejde jen o nějaké refrény nebo zdvojení zpěvů. Pro většinu písniček představuje host, kterého kapela oslovila, základní kámen, kolem kterého se celý mechanismus skladby otáčí.
Velmi důležitá jsou pak témata, se kterými CRIPPLED BLACK PHOENIX pracují. Hudební postupy jsou až na výjimky většinou neagresivní, ale o to intenzivnější. To se týká jak formy, tak obsahu. Atmosféra zmaru se tu plouží sice pozvolna, ale o to pečlivěji a rafinovaněji vás postupně obrůstá a obkličuje. V tomto ohledu vyšlo jen málo desek, které jí v tom mohou konkurovat.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.